Psí výstavy

Na výstavy psů nepanuje, a to dokonce ani mezi zkušenými pejskaři, jednotný názor. Zatímco jedni se jich nadšeně zúčastňují, druzí je považují za snobskou záležitost, trápení psů či přinejmenším zbytečnost. Takovéto názory slýcháme převážně od majitelů tzv. "čistokrevných psů bez P. P.", nejrůznějších kříženců, nebo těch, kteří se se svým psem nějaké výstavy v minulosti zúčastnili a nebyli zrovna dvakrát úspěšní.

I když nikomu by nemělo být upíráno právo na vlastní názor, faktem je, že bez pořádání výstav by moderní kynologie stěží mohla existovat. Právě výstavy jsou totiž ta místa, která udávají směr budoucího vývoje jednotlivých plemen, jejich prostřednictvím dochází ke konfrontaci psů téhož plemene z různých, často velmi vzdálených míst, a ke sjednocování žádoucího typu. Kdyby chovatelé neměli možnost se pravidelně setkávat a vzájemně si předvádět výsledky svých odchovů, stěží by bylo myslitelné udržení existence jednotlivých plemen v té relativně jednotné podobě, v jaké je známe dnes. Jednoduše řečeno: pudl z Německa by se přestal podobat pudlovi z Francie, jenž by se zase lišil od pudlíka českého.

O tom, že to není tvrzení přehnané, se můžeme přesvědčit na příkladu Spojených států. Vzhledem k omezené možnosti vzájemných kynologických kontaktů se mnoho plemen v amerických chovech začalo výrazně odlišovat od svých evropských protějšků. Někdy šel vývoj tak daleko, že vzniklo plemeno úplně nové (americký kokršpaněl), jindy alespoň došlo k vytvoření odlišného typu (např. u kníračů, akit inu, kolií a mnoha dalších).

Ale to zdaleka není všechno. Kdyby neexistovaly psí výstavy, kde by si chovatelé vybírali chovné partnery pro svá zvířata? Jak by věděli, od kterého chovatele si mají koupit štěně na osvěžení krve? Jakým způsobem by se mohli přesvědčit o kvalitě svých odchovů a tedy o správnosti nastolené chovatelské cesty?

Jak vidět, psí výstavy zdaleka nejsou tak samoúčelné, jak tvrdí někteří škarohlídi. Pokud se nám líbí, že existuje takové množství krásných a různorodých psích plemen, pak bychom měli vzít na vědomí, že velkou zásluhu na tom mají právě ony.

Neméně důležitá je i propagační a osvětová role psích výstav. Nikde nemá veřejnost lepší příležitost setkat se s jednotlivými plemeny v takové pestrosti a počtu jako právě zde. Navíc se zde může na vlastní oči přesvědčit, že psi dovedou být nejen krásní, ale také vzorně čistí, dokonale upravení a naprosto snášenliví. Případy pokousání člověka psem či vážné rvačky na kynologických přehlídkách jsou navzdory obrovské koncentraci psů zcela výjimečné. Nikde také nemá obyčejný milovník psů tak jedinečnou příležitost promluvit si s chovateli, navázat kontakty, položit otázky, na které mu dosud nedokázala odpovědět žádná kynologická příručka. Ne nadarmo bývají výstavy nazývány "školami praktické kynologie".

Na druhé straně je třeba po pravdě přiznat, že návštěvník, který se poprvé vypraví na výstavu psů, bývá mnohdy zmaten, dezorientován, ba i zklamán. Působí na něj velká koncentrace psů, v nichž se není schopen vyznat, nerozumí tomu, co znamenají čísla na jejich vodítkách, proč a podle jakého systému předvádějí vystavovatelé svá zvířata v kruzích, ani co znamenají pestrobarevné stužky, kterými zdobí své miláčky po ukončení posuzování. Všechno mu to připadá poněkud chaotické a nemá pak daleko k rychlému odsudku: "Psí výstava? Trápení psů i lidí. Tam už mě nikdo nedostane!"

Není to přitom tak složité a pokud pochopíte některá základní pravidla a budete mít dostatek trpělivosti, změní se i pro vás psí výstavy v napínavou podívanou, která má svůj vnitřní řád a logiku. Především je důležité, abyste si vybrali takový typ výstavy, která splní vaše očekávání. Pokud se chcete jen tak porozhlédnout a ve psech se zatím příliš nevyznáte, vypravte se na výstavu oblastní, kde se většinou sejde jen několik málo stovek psů spíše běžnějších plemen průměrné úrovně (i když výjimky jsou možné), jejichž majitelé chtějí získat často první ostruhy na výstavním kolbišti. Teprve když se zde seznámíte se základními plemeny, můžete navštívit výstavu národní či dokonce mezinárodní. Tady už jdou většinou počty přihlášených psů do tisíců, na "mezinárodky" navíc přijíždějí i hosté z ciziny. Úroveň předváděných zvířat je v průměru vyšší, konkurence větší.

Pokud vaše srdce patří jednomu konkrétnímu plemeni, vřele vám doporučujeme navštívit výstavu speciální či klubovou. Jsou to sice většinou akce komornějšího charakteru, počet přihlášených psů jen zřídkakdy přesahuje stovku, ale nedejte se mýlit! Protože jsou tyto výstavy určeny většinou jen pro jedno plemeno nebo malou skupinu plemen, sdružených v jednom chovatelském klubu, právě sem se sjíždí vynikající a jinde neviděná konkurence. Titul "klubového vítěze" má proto svou váhu, i když ho pes získal v prostředí vesnické sokolovny či místního fotbalového hřiště, a ne v honosných prostorách mezinárodního výstaviště. Navíc se "klubovky" a "speciálky" vyznačují většinou poklidnou, přátelskou atmosférou, takže návštěvník má možnost se s plemenem svého srdce seznámit opravdu důkladně a navíc si v klidu promluvit s nejzkušenějšími chovateli, kteří si podobné přehlídky v žádném případě nenechají ujít.

Tím největším kynologickým svátkem je pak pouze jedinkrát za rok střídavě v nejrůznějších zemích světa pořádaná výstava světová. Tady už jde opravdu o tituly nejvyšší, psů se sjede často více než účastníků olympijských her (rozhodně více než 10.000) a majitelé neváhají vypravit se se svými miláčky přes půl zeměkoule. U nás se takový psí svátek konal v roce 1990 v Brně, na příští si asi budeme muset zase pěkných pár let počkat - nebo se vypravit na cestu do zahraničí. Než se však k tomu odhodláte, držte se raději ještě chvíli při zemi a začněte s výukou pěkně od "první obecné".